Jakub Zajíc z Dudes and Barbies: Jak se staví kavárna. Na brownfieldu.

Rozhovor

Bockem Dudes and Barbies Jakub Zajíc Kavárna co hledá jméno Radlická kulturní sportovna rozhovor Vnitroblock

Jak se dá zanedbaný objekt v centru města přetvořit na místo které žije sportem, kulturou a skvělou kávou? Jak moc je to náročné a kolik prvotního idealismu a naivity člověk potřebuje, aby zvládl všechny nástrahy? O tom jsme se bavili s Jakubem Zajícem z Dudes and Barbies, který spolu se dvěma kolegy dokázal tímto způsobem vybudovat již tři velice úspěšné projekty.

Jakub Zajíc založil spolu s kamarády Lukášem Žďárským a Kateřinou Šandovou firmu Dudes and Barbies. Začali s Radlickou kulturní sportovnou, která vyrostla z polorozbořeného objektu u Smíchovského nádraží. K Radlické postupně přibyly další dva prostory, nedaleká Kavárna co hledá jméno a holešovický Vnitroblock. Všechny tyto objekty spojuje jedno: pomohly oživit zapomenutý kus města, neboť vyrostly na brownfieldech.

 

Od klubovny k vlastní firmě

Jak jste se k tomu vůbec dostali, že jste začali přebudovávat zapomenutá místa v centru města na kavárny a kulturní prostory?

Celé to odstartovala Radlická kulturní sportovna, což je náš první projekt. S Lukášem Žďárským jsme byli kamarádi a oba nás přestávala bavit naše tehdejší práce. Často jsme přemýšleli, že by bylo fajn rozjet něco vlastního. Lukáš mi pak jednoho dne zavolal, že chodí do práce kolem takového rozbořeného baráku a že bychom tam mohli zkusit něco vymyslet. Samozřejmě, na začátku jsme neměli žádný velký cíl. A už vůbec ne že začneme předělávat staré baráky. Ten objekt se nám prostě líbil, tak jsme do toho šli.

Rozhodnutí je jedna věc, ale co následovalo potom, než jste dospěli k realizaci?

První krok bylo oslovit majitele, co má s objektem v plánu. Takže jsme si na katastru vyhledali, komu ta budova patří, a snažili se jej kontaktovat. Nejdříve to bylo bez reakce, ale skrz různá pátrání a kontakty se nám nakonec povedlo domluvit s majitelem schůzku. Představili jsme se mu s tím, že bychom ten objekt dokázali nějak dočasně využít. Majitel s tím barákem naštěstí neměl v plánu nic dělat, měl jej koupený jen k následnému prodeji, a tudíž ho fyzicky vůbec nezajímal. Takže jsme začali přemýšlet, co konkrétně by se tam dalo vymyslet. Majiteli jsme pak odprezentovali koncept Radlické a on, když viděl naše nadšení, se rozhodl, že nás podpoří.

Hlavně vás to musí bavit

V jakém byl ten objekt stavu, když jste na tom začali pracovat?

Bylo to narvané odpadky, vzadu bydleli bezdomovci a feťáci… Takže nic moc.

Takže jste museli být na začátku trošku idealisti. Protože té práce tam musela být spousta…

My jsme spoustu práce neviděli. Protože jsme ji neznali. Takže jsme na začátku netušili, co všechno nás čeká. Mysleli jsme si, že jen vyklidíme odpadky, zaděláme pár děr a máme prostor, který se dá použít. Měli jsme tak trochu růžové brejle, až pak se začala odkrývat spousta věcí… Když jsme si pozvali jakékoli profesionály, například na opravu střechy, byly kalkulace řádově v milionech. My jsme ale měli rozpočet pomalu v tisícikorunách. Takže jsme si říkali, že to je blbost, že musíme najít jinou cestu. Tím spíš, když jsme od začátku věděli, že ten prostor máme jen dočasně. Začali jsme střechu různě plátovat, ale moc to nefungovalo. Nakonec jsme sehnali staré reklamní bannery, které jsme otočili vzhůru nohama a použili jako krytinu. Samozřejmě to není profesionálně opravená střecha, má to svoje mouchy a není to dlouhodobě udržitelné. Ale je to tam do teď a funguje to.

Nebylo to demotivující, investovat spoustu energie a možná i peněz do prostoru, který byl od začátku zamýšlen jen dočasně?

Možná trošku jo, ale my jsme do toho stejně šli. Říkali jsme si, že když se ten projekt dostane na nějakou provozní nulu, vrátí se nám investovaná energie a bude nás to bavit, tak to za to stojí. Co se týče peněz, za málo byl jen začátek. Ve finále už jsme v investicích v řádech milionů. I když se to možná nezdá. Ale nabalovalo se to postupně, například na toalety a zázemí jsme využili crowdfundingu. A když začala Radlická postupně generovat peníze, vraceli jsme je hned zpátky a budovali dále.

Jak se u takhle netradičního prostoru řeší kolaudace?

To je věc, která byla problematická už od začátku. Radlickou jsme rozjeli jen s vidinou klubovny pro pár přátel, ale rychle se to zvrtlo. Lidi to začalo bavit a začala k nám chodit široká veřejnost. Tím pádem už to však nesplňovalo všechna potřebná kritéria, takže jsme začali jednat s úřady o tom, co všechno musíme dořešit. Ty potřebné změny ale byly hodně velké a vyžadovaly nemalou investici. Takže jsme se snažili najít nějakou jednodušší cestu. Dopadlo to ale tak, že jsme celé to kolečko s úřady nestihli oběhnout a přišlo na nás udání, že provozujeme něco, co nesmíme. Přišla kontrola a museli jsme zavřít. To už bylo v době, kdy fungovala Kavárna co hledá jméno i Vnitroblock.

Každý prostor je unikát

To nadšení z Radlické vedlo k tomu, že jste se pustili do dalších projektů. Bylo to spíš o tom, že jste chtěli pokračovat, nebo vás zaujal jiný prostor tak, že jste si jej nemohli nechat utéct?

U obou návazných projektů šlo trošku o něco jiného. Původně jsme hledali místo, kam by se Radlická mohla přesunout, až nám majitel vypoví smlouvu. Ale uvědomili jsme si, že je to hodně o tom konkrétním objektu. Radlická je unikátní a jinde už by to nebylo ono. Proto když jsme našli další prostor, vymysleli jsme nový koncept. Vznikla Kavárna co hledá jméno a tím se to celé dalo do pohybu. Na otvíračce Kavárny za námi totiž přišel jeden známý, že majiteli objektu, kde je dneska Vnitroblock, se to všechno hrozně líbí a jestli nevymyslíme něco společně. My na to kývli, ten prostor nám přišel super a vymysleli jsme další koncept, který jsme představili jako Vnitroblock.

Bylo náročné domluvit se s majiteli těch jednotlivých objektů? Nebo s nimi máte veskrze pozitivní zkušenost?

Je to hodně individuální. Máme tři prostory a tři různé typy majitelů. Radlickou vlastní developer, Kavárna je pod městskou částí Praha 5 a Vnitroblock má soukromá osoba. S městskou částí je to většinou na dlouhou domluvu, všechno se schvaluje přes několik koleček. U developera je většinou jasné, že ten záměr je jiný a bude se na tom místě do budoucna stavět. Dohoda s ním ale bývá jednodušší. U soukromé osoby je většinou nejzajímavější potenciál toho prostoru, na druhou stranu to má jiná úskalí. Záleží, jak si s tím člověkem sednete, jestli drží slovo a tak dále. Vlastně jediné, co ještě co nemáme, je církev. To bychom s příštím prostorem klidně zkusili.

Učení se za pochodu

Měli jste vůbec nějaké zkušenosti s touhle prací, když jste začínali?

Nula, vůbec žádné. Byli jsme tak blbí, že jsme nevěděli ani to, že existuje desátá hodina a noční klid. To jsme zjistili až na první párty, kdy začal hrát o půlnoci DJ s bubeníkem jako zlatý hřeb večera. Byl to takový rámus, že téměř okamžitě přijeli policajti a my na ně překvapeně koukali, co je za problém. Touhle metodou pokus-omyl jsme postupně zjišťovali spoustu dalších věcí.

Takže jste se postupně učili i všechny technické a stavební věci… Protože jste si zvládli téměř všechno udělat svépomocí, je to tak?

Ano, my jsme dělali vlastně téměř všechno sami. Na začátku jsme měli kamaráda, který je hodně technicky zdatný. Dělali jsme mu takové podržtašky a postupně jsme se všechno sami učili. Nářadí jsme si nejdříve půjčovali a průběžně ho začali kupovat. Vize byla nejdříve jen taková, že obrousíme trámy, spravíme díry a vyklidíme odpadky. Nakonec se toho muselo udělat nesrovnatelně více, ale to jsme naštěstí na začátku neviděli.

Takže nějaká naivita na začátku je vlastně dobrá?

Za mě ano, i celkově ten amatérský pohled na věc. My si ho vlastně držíme do teď a vždycky otvíráme novou věc, které vlastně nerozumíme. Máme taneční studio, kavárny… Já kafe nepiju vůbec, Lukáš jestli si dá jedno espresso za půl roku, tak je to hodně, jediná Káča jakž takž jo. Ale v současnosti už máme celý velký tým, kde každý rozumí tomu svému.

Hra s prostory i materiály

S každým tím objektem si docela hrajete, využíváte různé materiály a podobně, ale vlastně jej pořád necháváte v dost surovém stavu. Máte nějakou „filosofii“, která se promítá do všech vašich projektů?

My se hlavně snažíme zachovat genius loci toho místa a co nejméně ho narušit. Využíváme hrubých „špinavých“ ploch a jejich surovosti a doplňujeme je vždycky o nějakou čistou linku. Většinou se původně jedná o dílny nebo skladové plochy, do kterých najednou přineseme kulturní program pro širokou veřejnost. Takže i to je nějakým způsobem kontrast. Ale ve výsledku je té práce hromada, třeba tady ve Vnitroblocku jediné, co zůstalo, je plášť budovy. Jinak jsme dělali všechny rozvody, topení, celý bar, patro… V Radlické toho bylo míň, přeci jen jsme ji budovali jako volný prostor, který se dá upravit pro potřeby nejrůznějších eventů, od sportu po kulturu.

Používáte hodně i materiály z druhé ruky nebo druhotných surovin. Jakou s tím máte zkušenost?

Snažíme se používat nábytek z druhé ruky a dát mu nové „opláštění“. Tady ve Vnitroblocku například máme staré školní židle, které jsme nově přelakovali a přestříkali barvou. Sháníme stará křesla, která si sami přečalouníme. Jsou to většinou věci z tržišť, bazarů a podobně. Baví nás to, ale je s tím samozřejmě spousta práce. Hodně používáme i různé použité materiály. Třeba trámy ze starých střech, ze kterých teď vyrábíme stůl a lavice na venkovní zahrádku.

Kde takové materiály sháníte, vyjde to ve výsledku levněji?

Nejdříve jsme rozhodili sítě mezi našimi kontakty, teď už jsme například napojení na firmy, které vyklízejí půdy. Ty nám posílají fotky, když mají nějakou zajímavou zakázku. Tím, že si něco odvezeme, jim vlastně šetříme peníze za likvidaci. Postupně se nám začali i ozývat jednotliví lidé, že například vyhazují nějaký nábytek a jestli bychom o něj neměli zájem. Co se týče peněz, samozřejmě se takto dá i ušetřit, na druhou stranu, většinou je tam potřeba mnohem více naší investované energie, protože ten materiál nějakým způsobem přetváříme. Neděláme to primárně kvůli úsporám peněz, ale proto, protože nás to baví. Mě osobně hodně zajímá i to, jak se dá pracovat s materiály nebo odpady, které produkuje samotný provoz. Jestli se dá například něco vytvářet nebo stavět z kartonů a podobných věcí… Takže nad tím taky hodně přemýšlím.

Tři majitelé a tři a více provozů

Jste tři majitelé a máte tři prostory. Jak máte v rámci firmy rozdělené role?

Není to podle jednotlivých prostorů, máme rozdělené oblasti, kterým se každý z nás věnuje. Lukáš řeší hlavně marketing, právní záležitosti a investice. Já se motám kolem stavby a všeho technického a kolem designu. A Káča se věnuje hlavně lidem a produkci.

Vypadá to tedy, že s aktuálními třemi prostory nekončíte, budete budovat dále?

Určitě. Rádi se vracíme do těch počátečních fází, kdy pracujeme s novým objektem. Teď jsme se trošku vyřádili s prostorem, který teprve pár dnů zpátky otevřel náš bývalý šéfkuchař z Kavárny. Je to kousek od Švandova divadla, restaurace Bockem. Ale tímto určitě nekončíme.

Bára Kebová, 5. 07. 2019