Komár kafe: Lidi chtějí poskytnout dar, ale už je jim trapné si ho vzít

Rozhovor

Brno Komár kafe rozhovor

V Česku najdete dobrou kávu i jinde než v centrech velkých měst. A je to právě díky podnikům jako Komár kafe, jehož cesta do brněnských Žabovřesk vedla od malého okýnka u konečné šaliny. Už tam ale Honza Komárek nabízel výběrovou kávu, buchty a o dávku kofeinu jste nepřišli ani bez peněz.

Komár kafe nenabízí žádný unikátní koncept, je to obyčejně příjemná a příjemně obyčejná kavárna s výběrovou kávou a lákavými dorty od Lenka peče. Dle svých slov je Honza Komárek možná naivní, ale nechybí mu nadšení do dobré kávy i do dobrých vztahů, které k ní prý neodmyslitelně patří.

Sen o hobby kavárně

Začátkem ledna jste otevřel novou kavárnu v Žabovřeskách, není to ale vaše první kavárna. Začal jste kávovým okýnkem na konečné tramvaje a pokračoval sídlištní kavárnou u parku v Černých Polích. Jaká byla vaše cesta ke kávě?

To je taková pohádka. Jsem vyučený elektrikář, ale po patnácti letech mě nahradily stroje. Dalších deset let jsem strávil jako obchodník, ale už delší dobu jsem koketoval s myšlenkou, že si zařídím takovou hobby kavárnu. Chodili by tam nadšenci, kteří si sami nosí a připravují kafe a vyměňují si zkušenosti. Byla to hodně naivní myšlenka.

Jsem otevřený, takže jsem to v bývalé práci navrhl, ale oni mě postavili před otázku „buď a nebo“. Vůbec je nezajímalo, že by to byl koníček, prostě nechtěli, abych měl jiný byznys. To na mě neplatí, tak jsem se s nimi rozloučil. Změnil jsem firmu, jenže ta myšlenka kavárny ve mně pořád byla, i když jsem neměl finance ani zkušenosti.

Tak aspoň lásku ke kávě?

To ano, kafe mě opravdu baví, i když je to dřina a žrout času. A doufám, že je to znát i směrem k zákazníkům. Káva je prostě neuvěřitelný nápoj. Navíc mám pořád pocit, že kafe by mělo spojovat lidi.

Kdy se myšlenka hobby kavárny změnila v reálné kávové okýnko na konečné tramvaje na brněnském sídlišti Lesná?

Z Lesné pocházím a dobře to tam znám. Na konečné devítky byla dlouho zavřená budka dopravního podniku, kde se kdysi prodávaly jízdenky. Jednoho dne, o víkendu, jsem šel kolem na procházku. Měl jsem zrovna špatné období a pořád mi v hlavě vrtalo to kafe. Tak jsem si najednou řekl, že by to bylo ideální místo právě na kávu.

Hned v pondělí jsem jel na dopravní podnik, abych zjistil, čí ta budka je a jestli by to šlo nějak využít. Je to městský majetek, takže se muselo udělat výběrové řízení. To jsem vyhrál a na šesti metrech čtverečních si v prosinci 2015 otevřel kávové okýnko Komár kafe.

Od začátku jsem měl jasno v tom, že budu nabízet výběrovou kávu, i když se do toho místa vůbec nehodila. Dneska je okýnko přebrandované a stará se o něj kamarád, ale pořád funguje.

Neúspěch sídlištní kavárny

Jak jste se pak dostal ke Komár kafe – okýnkovému espresso baru? Ten jste otevřel nedaleko Lesné, na náměstí SNP v Černých polích, v parku uprostřed paneláků. To není zrovna tradiční místo pro kavárnu.

O prostoru na SNP mi řekla paní z Buchtičkárny, od které jsem do okýnka bral neuvěřitelné české buchty – honzovky, moravské koláče, svatební koláčky… Byl jsem se tam podívat a byl jsem okamžitě nadšený, protože to bylo něco velkého. Nebo aspoň většího než moje původní okýnko.

Lákalo mě umístění prostoru v rámci parku uprostřed paneláků. Velký vzor jsem měl v parkové kavárně Piknik box, který byl tehdy otevřený asi dva roky a fungoval skvěle. Takže jsem do toho šel hlava nehlava, i když jsem se vůbec nerozmýšlel, jak bude fungovat ten malý vnitřní prostor, nebo jak bude podnik fungovat v zimě. Doufal jsem, že na sídlišti vznikne nějaká komunita kolem kávy, protože tam široko daleko nikdo nic kvalitního nenabízí. Byla to ale naivní představa.

S kavárnou v parku jste tedy nakonec neuspěl. Přitom kavárny na sídlištích, alespoň v Brně, v poslední době docela přibývají, třeba kohoutovické Hejwi Café nebo líšeňské Kafé Mlýnek. Proč myslíte, že vám to nevyšlo v Černých Polích?

Největší problém byl ve vnitřím prostoru, protože byl opravdu malý. Zákazníci sami naznačovali, že je tam málo místa a soukromí. Navíc mi nevyšla ta myšlenka komunity. Byť tam bylo dětské hřiště a hodně maminek s dětmi, žádná komunita kolem kavárny nefungovala.

Snažil jste se sám vytvoření komunity nějak podpořit?

To je zajímavé. Když se takhle ptáte, tak si uvědomuju, že aktivně jsem nic takového nepodporoval. I když pocházím z Lesné, která je deset minut pěšky, tak jsem si připadal trochu jako náplava a nechtěl jsem jim do toho zasahovat. Spíš jsem pozoroval, jak to tam funguje a moc nepřemýšlel o tom, že bych pro místní něco konkrétního dělal.

Na druhou stranu, když jsem se s nimi bavil, dozvěděl jsem se třeba, že místní park se moc nevyužívá ke kulturním akcím. Tak se mi společně s městskou částí dva roky po sobě podařilo uspořádat malý food festival. To byla ale taková jednorázová záležitost.

Myslíte, že je na sídlištích specifická skladba obyvatel, kteří dobrou kavárnu vlastně ani moc neocení? Ať už proto, že je nezajímá kvalitní káva, nebo z ekonomických důvodů?

Je to dost dobře možné. Ptal jsem se štamgastů, hlavně tedy maminek, které tam tvořily třeba 80 % zákazníků, a jedna říkala, že i když máme kvalitní produkty, lidi to nedokážou ocenit. Přitom ve vedlejší hospodě čtvrté cenové bylo neustále plno. Ale netroufnu si říct, jestli to tak obecně skutečně je.

Přestěhovali jsme se a otevřeli během měsíce

Umíte už po necelém měsíci provozu tady v Žabovřeskách zhodnotit, jak se liší zdejší zákazníci od těch na sídlišti na kraji Brna?

Skladba zákazníků nás tu opravdu překvapila. Je to tu naprostý mišmaš. Chodí sem rodiče s kočárky, studenti i starší lidé. Máme neuvěřitelnou radost z toho, že si nás lidi takhle rychle našli. Navíc se nám chytily snídaně, v sobotu si leckdy člověk bez rezervace nesedne.

Podle čeho jste vybíral novou lokalitu?

Chtěli jsme do širšího centra. Určitě ne přímo do středu, ale ani jsme nechtěli zůstat na sídlišti. Objevení prostoru byla zase náhoda. Koncem léta jsem šel kolem a viděl výlohu s velkou cedulí, že je to tu uzavřené. Věděl jsem, že na náměstí SNP už nechci být další zimu, takže mě to tady hned oslovilo. Okrajová část centra, parádní dostupnost, u zastávky tramvaje, veliká okna. Zase jsem se nadchnul, nedíval se napravo nalevo, a doma jsem hned začal hledat, komu to tu patří. Shodou okolností je to zase městský dům, takže bylo opět vypsané výběrové řízení.

Vše bylo hrozně rychlé. Podali jsme žádost a po týdnu někdo volal, že jsme to vyhráli. Vůbec jsme s tím nepočítali a nebyli ani připravení na stěhování. Ale pomohlo nám, že spodní patro už bylo kdysi kolaudované na výrobnu lahůdek, takže nám ubylo trochu papírování i zařizování. Vrchní patro, kde je kavárna samotná, jsme nijak neupravovali, protože dispozice je docela fajn. Zázemí jsme si vzali ze SNP a během měsíce jsme otevřeli.

Kvalitní produkt a dobrosrdečnost

Vy máte poměrně tradiční kavárenský sortiment – kávu z espressa i filtrovanou, vlastní pečené dorty, koláče nebo quiche, moravské víno. Spoléháte na to, že tady kvalitní kavárna chybí nebo chcete zákazníky nalákat i na něco speciálního?

Já takhle nepřemýšlím. Stojíme si za věcmi, které nabízíme, ať už je to kafe nebo dezerty. Vedle toho ale zákazníkům nabízíme to, že to děláme rádi. Není pro nás nic hezčího, než když se za námi vrátí. Kvalitní produkt a dobrosrdečnost. Nic jiného v tom není.

Tak i proto tu máte zavěšené kafe? Tedy hrnky, které už někdo „předplatil“ a v případě zájmu nebo potřeby je kdokoliv může využít a dát si tak vlastně kávu zadarmo.

Vlastně ano. Ta myšlenka se mi líbila už dlouho.

Využívají to zákazníci? Od otevření jsem u vás byla asi třikrát a zdá se mi, že zatím tu hrnečky jen přibývají.

Ale ano, i když to chce asi čas, aby zavěšené kafe zákazníci začali využívat víc. Lidi chtějí poskytnout dar, ale už je jim trapné si ho vzít. Přitom to může být praktické i pro nás. Zatím nebereme karty, takže když někdo přijde bez hotovosti, nechceme ho poslat pryč bez kávy.

Název kavárny Komár kafe a slogan „Kafe, které bodne“, to se vám asi s příjmením Komárek vymýšlelo samo. Nebo k tomu vedla trnitější cesta?

Komár se se mnou táhne odmalička díky jménu, ale slogan a logo vymyslel kamarád ještě v době, kdy jsem uvažoval o té hobby kavárně. Nebylo žádné zadání, žádné ponoukání a je to je asi to jediné, co tu není ode mě. On to vymyslel a už to zůstalo.

Ája Voráčková, 26. 02. 2019