My Chilli: Na začátku jsme dělali všechno extrémně pálivé

Rozhovor

chilli My Chilli rozhovor

Zakládají si na tom, že pálivost není vše, důležitá je hlavně chuť. Richard Belžík a Jan Jašek z My Chilli vaří pořádně ostré omáčky, hořčice i džemy a už třetí rok s nimi slaví úspěchy v prestižní soutěži World Hot Sauce Awards.

Před třemi lety získali stříbro se svým Cibulovým chutney a bronz s Hořčičnou medovou omáčkou, loni získala titul šampiona Barbecue omáčka se sušenými rajčaty a třetí místo Rajčatový džem s koriandrem a letos odvezl první příčku jejich zbrusu nový Kdoulový džem s vánočním kořením. A samozřejmě špetkou chilli, konkrétně habanera. Richard s Honzou vařili omáčky nejdřív pro sebe, ale před pěti lety svůj koníček změnili v podnikání. O začátcích jejich podnikání i o lásce k chilli jsme si povídali s Richardem Belžíkem.

Jan Jašek a Richard Belžík

Je to nesmrtelná kytka

Čím vám učarovalo chilli a ostrá chuť?

U mě to byl výlet do Maďarska. Vraceli jsme se z termálů a po cestě jsem uviděl věnce se sušenými paprikami. Ostrá chuť mě vždycky bavila, ale znal jsem tak maximálně sladkou thajskou chilli omáčku, Srirachu, Tabasco a nic víc. Ten věnec se mi líbil jako doplněk do kuchyně, tak jsem ho koupil. Nakonec stejně skončil v koši, protože byl po čase zaprášený a nedalo se z něj nic použít, ale vydloubnul jsem z něj semínka a hodil je do hlíny. Přestože bylo září. Tenkrát jsem si na Facebooku všiml, že můj kamarád chilli taky pěstuje, tak jsme založili komunitu Chilližrouti. Funguje dodnes a má snad pět tisíc členů.

V roce jsme 2012 pořádali soutěž Chilližrouti, rok na to pak Chillibraní, po jehož třetím ročníku jsem z něj odešel a začali jsme s Honzou vařit omáčky.

Jak to dopadlo s těmi na zimu zasazenými semínky?

To nějak vyrostlo. Ono to vždycky nějak vyroste. Je to nesmrtelná kytka.

Jdeme do toho společně

My Chilli vedete vedle svého běžného zaměstnání, čím se normálně živíte?

Já dělám v jedné projekční inženýrské firmě, která dodává trubkové pece pro petrochemický průmysl a mám na obchodním oddělení na starost realizaci dané zakázky. Honza vede část vývoje v jedné nadnárodní IT firmě. Takže s vařením to nemá moc společného.

Takže vaříte doma? Prý své omáčky jíte prakticky ke všem jídlům.

Já vařím rád, jenže ne moc dobře, takže vaření nechávám na své polovičce. Ta vaří naprosto skvěle, ale když vaří ona, tak si své omáčky moc dávat nemůžu. Vždycky dostanu vynadáno, že to tím akorát celé zkazím.

Můžeme se podívat na začátek vašeho podnikání v gastronomii? Omáčky jste nejdřív vařili doma. Jak dlouho jste připravovali založení firmy a oficiální výroby?

To bylo vcelku jednoduché. V roce 2014 přišel Honza s myšlenkou, že rozjedeme e-shop, kde budeme mít každý svoje produkty a budeme je prodávat pod jednou značkou. Já mu tenkrát řekl, že takové ambice vůbec nemám. Takže pokud se do toho pustíme, tak jedině společně. Po týdnu přišel a říká: „Tak jo, jdeme do toho společně.“ Založili jsme firmu, začali řešit všechny záležitosti kolem potravinářského provozu a bylo to.

Takže jste se na založení firmy nemuseli nijak složitě připravovat. Bylo těžké něco takového rozjet?

Těžké ani ne, jen se tím člověk musí umět prokousat a narazí na spoustu byrokracie. Dneska i úředníci poradí, když nevíte. Ale museli jsme studovat, ptát se a objevovat nové věci.

Na vaření omáček je potřeba schválená provozovna. Ani tohle nebyl zádrhel?

Naše oficiálně první výroba byla u kamaráda v pivovaru Lucky Bastard. Vždycky před vařením jsme tam všechno přivezli a pak jsme zase vše museli odvézt. Později jsme se dostali do jedné sdílené kuchyně, kde nás nechávali vařit o víkendu. To už mělo tu výhodu, že jsme v regálech měli nějaké vlastní zařízení, ale stejně jsme všechny suroviny museli nejdřív přivézt a hotové omáčky odvézt. Takže jsme je měli doma v obýváku, v kuchyni, prostě všude.

Nakonec jsme museli jít pryč, tak jsme hledali v okolí Brna nové místo a našli starý zdevastovaný dům v Blučině. Zrekonstruovali jsme ho a zainvestovali do nové technologie. Vlastně všechny peníze, které do té doby firma vydělala.

Naštěstí už nevaříme. Skoro

Je vaše výroba závislá na sezóně, nebo vyrábíte celý rok? A jak to zvládáte se svými běžnými zaměstnáními?

Loni jsme nabrali prvního zaměstnance. Nejdřív do výroby chodil jako brigádník, ale hodně se osvědčil, tak jsme mu nabídli plný úvazek. Od té doby vaří prakticky denně. My s Honzou už nevaříme ty výrobky, u kterých máme vyladěné receptury, tohle všechno necháváme na něm. Zaplaťpánbůh. Trávili jsme tři a půl roku tak, že jsme byli víkend co víkend ve výrobě od rána do večera, a to bylo na zbláznění. To už není koníček, ale pakárna.

Samozřejmě nové omáčky, soutěžní omáčky, všelijaké pokusy a vstupy do limitovaných edicí – to všechno je pořád naše práce.

V září jsme vzali druhého člověka. Slečna má na starost administrativu, ale pomáhá i ve výrobě. Na nás je spíš všechno řídit, objíždět festivaly, chystat věci na vaření, plánovat, co se bude dělat, sbírat vavříny, dávat rozhovory… (smích)

Také píšete recepty. Jak vznikají?

To je taková volná činnost, jak jsme ostatně psali u těch kdoulí. Honza si sedl ke stolu, sepsal to, poslal do výroby a řekl: „Uvařte to.“

Snažíte se přinášet každý rok něco nového cíleně, nebo jsou nové receptury spíš náhoda jako u vítězného kdoulového džemu?

Snažíme se každý rok vymyslet a dotáhnout třeba tři nebo čtyři produkty, které fungují na principu limitované edice. Uděláme nový produkt a pokud se chytne nebo pokud vyhraje nějakou soutěž, vyrábíme ho dál. V současné době máme v portfoliu asi čtyřicet výrobků a z toho kolem dvaceti vyrábíme neustále. Ty ostatní děláme jednou ročně – třeba okurkový relish. Občas se ale něco nechytne, například hruškovo-jablečné chutney. Většinou je mozek na recepty Honza.

Jaké využíváte suroviny? Pěstujete také něco sami?

Netajíme se tím, že pěstujeme maximálně papričky pro vlastní potřebu nebo na testování. Papriky potřebujeme po celý rok a u nás se těžko dají sehnat v listopadu nebo v únoru, takže máme vlastní dodavatele, kteří nám dodávají i mimo sezónu.

Ostatní suroviny odebíráme všude možně. Kdoule byly od Honzy ze zahrádky a spoustu věcí koupíme v Makru. Ale když je možné si vybrat mezi jihomoravskou meruňkou a meruňkou z Maďarska, tak samozřejmě koupíme tu moravskou. I proto děláme limitované edice. Je nesmysl dělat meruňkový džem v únoru.

Kolik skleniček kdoulového džemu jste měli?

To vím přesně – 248. Ale džemy obecně moc nefrčí. Lidi mají radši omáčky k masu než něco sladkého. A také mají rádi věci, co fakt pálí. Pokud má něco nízkou pálivost, což jsou právě ty džemy, nechtějí za to dávat peníze.

Nejdůležitější je chuť

Zároveň se ale chlubíte právě tím, že vám jde primárně o chuť, až potom o pálivost.

Když jsme začínali, měli jsme všechno extrémně pálivé. Jenže to zajímalo jen úzký okruh lidí, kteří mají rádi extrémní věci a o chuť jim úplně nejde. Pak jsme začali jezdit na trhy a zjišťovali, že naopak spousta lidí ocení nižší pálivost. Tak jsme s ní šli u mnoha produktů dolů.

U té kdoule jsme věděli, že i když bude mít úspěch, nebude se hned prodávat. Nám šlo o to potvrdit svou pozici.

Takže pro vás účast v soutěžích znamená hlavně potvrzení kvality vašich produktů?

Asi ano. Je to sice otřepaná fráze, ale ano – je to důkaz, že to děláme srdíčkem a dobře. Je to pro nás potvrzení kvality a toho, že si držíme nějaký standard.

Co chystáte pro letošní rok?

Nějaké věci budou, ale to bych nepředbíhal.

Ája Voráčková, 6. 04. 2019