Proč bioplasty neřeší problém jednorázového nádobí?

Inspirace

bioplast ekologie inspirace plast

Ačkoliv to v jednu chvíli vypadalo, že jsme vyzráli nad invazí plastového jednorázového nádobí – díky nově vzniklým „kompostovatelným“ a „biodegradabilním“ plastům – ukazuje se, že mnohdy mohou způsobovat větší problémy než běžný plast. Za dobrými úmysly a snahou chovat se šetrněji k životnímu prostředí se ukrývá zcela nový materiál, se kterým v rámci aktuálního odpadového hospodářství neumíme pracovat. Proč jsou bioplasty problém? A co používat místo nich?

Plast vs. bio plast 

Je to pár let zpátky, co se internetem začal šířit radikální bojkot plastového jednorázového nádobí. Jako jeho plnohodnotého náhradníka představil trh kompostovatelné a rozložitelné alternativy.  Místo ropného základu se začala používat biomasa, nejčastěji vyrobená z kukuřičného škorbu nebo z vedlejšího produktu vzniklého při výrobě třtinového cukru. Kelímky, talířky, příbory, brčka, nákupní tašky a mnoho dalšího gastro vybavení se začalo označovat místo PET značkami PEF, PLA, „biodegradable“, „compostable“ apod., které měly zákazníky informovat o novém, ekologicky vyrobeném materiálu. Je ale skutečně tak ekologický, jak se tváří?

Termíny „rozložitelný“ nebo „kompostovatelný“ v zákazníkovi začaly vyvolávat pocity, že pokud se toto nádobí ocitne v přírodě nebo na skládce, snadno se po pár měsících rozloží. Pravda je však na druhé straně. Takový „biopytlík“ se například během pár let v lese ani nehne. K tomu, aby se rozložil, jsou potřeba specifické podmínky, které příroda ani zahradní kompost nedokáží přirozeně vytvořit.

Navzdory tomu se však Instagram zaplnil tisíci fotkami „zelených“ kelímků či brček, které měly původně snížit environmentální dopad jednorázového nádobí. Namísto toho může páchat pěknou neplechu.

Co je to bioplast?

Na trhu se aktuálně nachází dva druhy bioplastů – degradabilní a kompostovatelné. Degradabilní v sobě ukrývají složky, které mají urychlit jejich rozklad. Nejčastěji je to oxo degradační činidlo, které pomocí oxidace uhlíkové vazby pomůže materiál snadněji rozložit. Zda jsou však veškeré komponenty z biomasy, již výrobce nezaručuje. Kompostovatelné se naopak rozkládají pomocí činnosti plísní, bakterií a dalších mikroorganismů. Aby bylo kompostování efektivní, je potřeba vytvořit vysokou teplotu. Takovéto podmínky nemůže žádný zahradní kompost splnit, proto je tento bioplast rozložitelný pouze v industriálních kompostárnách.

Základní smysl bioplastu spočívá v tom, že materiály, které se k jeho výrobě používají, jsou v přírodě obnovitelné a na konci jeho životní cesty biologicky zlikvidovatelné. Bioplast se skládá z takzvaných přírodních polymerů. Ty se dají získávat buď uměle, pomocí mikroorganismů, nebo z rostlinných proteinů, kterými jsou nejčastěji celulóza a škrob. Tyto dvě látky se získávají z rostlin, nejběžněji se používá kukuřice, brambory, cukrová řepa nebo cukrová třtina. Ačkoli to může zprvu vypadat jako lepší a šetrnější volba než původní ropný základ jednorázového nádobí, je potřeba se podívat na produkci těchto přírodních surovin podrobněji.

Zákulisí rostlinné produkce

Pravděpodobnost, že jsou tyto plodiny pěstovány v ekologickém zemědělství, je velmi malá. Pokud by to tak bylo, cena výsledného produktu by se vyhoupla podstatně výš. Rostliny se pěstují nejčastěji konvenčním způsobem na polích, na kterých často dříve rostly lesy. Následně jsou chemicky pohnojeny a obohaceny o pesticidy a herbicidy. Samotné pěstování spotřebovává velké množství vody, energie a fosilních paliv, použitých v těžké hospodářské technice, nutné k obhospodaření pole.

Vzhledem k tomu, že se k výrobě bioplastu většinou používá pouze jeden druh rostlinné biomasy, je potřeba se zde zamyslet i nad dalším environmentálním dopadem, a to konkrétně pěstování monokultury. Neustálá „těžba“ z půdy, která místo přirozenou regenerací je dotována chemickými prostředky, má katastrofické důsledky nejen pro životní prostředí, ale také pro kvalitu lidského života. Zvyšování pěstování biomasy stejným konvenčním způsobem za účelem výroby jednorázového nádobí může mít ve velké míře mnohem větší environmentální dopady než „obyčejný“ plast.

Uzavřít cyklus 

Jak již bylo zmíněno, oba druhy bioplastu – jak degradabilní, tak kompostovatelný – potřebují speciální zpracování, které však zpracovatelé odpadu v České republice doposud nejsou schopni zajistit. Z toho důvodu nakonec bioplasty stejně končí v lepším případě ve spalovně, v tom horším na skládce. Ani žlutá, ani hnědá popelnice nemohou v tomto případě problém vyřešit, navíc na třídicích linkách mohou tyto materiály naopak napáchat více škody než užitku. Dokud tedy nevymyslíme, jak bioplasty efektivně zpracovávat a jak uzavřít pomyslný kruh jejich životního cyklu, bude lepší je prozatím nepoužívat.

Jaké řešení je lepší? 

Nejlepším řešením je samozřejmě jednorázové nádobí nepoužívat vůbec. Nehledat šetrnější alternativy, ale snažit se tento „zlozvyk“ eliminovat na minimum. Přibalit si do batohu nebo kabelky každé ráno krabičku a kelímek na kafe je pouze otázka zvyku. Podle vědců trvá 21 dnů, než si člověk osvojí nový návyk. Takže stačí pouze tři týdny intenzivnějšího snažení a můžeme nosit vlastní kelímek stejně automaticky jako peněženku. A pokud naše vytrvalost selže, mnoho podniků již nabízí alternativy. Příkladem může být systém vratných kelímků NickNack nebo Otoč kelímek  a jeho nový projekt s názvem Vratné misky. Za drobný poplatek si můžete toto nádobí z tvrdého plastu vypůjčit a pak vrátit buď do stejného nebo jakéhokoli jiného podniku, zapojeného do projektu.

Každý malý krok se počítá a vede po cestě šetrnější k životnímu prostředí. Někdy se stačí na chvilku zastavit a místo kávy za poklusu si sednout v kavárně nebo restauraci a „konzumaci“ si náležitě užít. S českým trendem espressa s sebou by nás skoro každý Ital poslal k benzínce. A když už opravdu není zbytí a je potřeba si jídlo či nápoj odnést, vratná záloha nikomu díru v rozpočtu neudělá.

Bára Kebová, 13. 06. 2019