River Antoine: palírna, kde se zastavil čas

Drinks

Karibský ostrov Grenada se nachází poněkud mimo radar turistických destinací. V obecném povědomí je cosi o ostrově koření a ti, kdo se vyznají v kuchyni, budou znát místní muškátový oříšek. Znalci historie si zase budou pamatovat diskutabilní invazi americké armády, jejíž následky si na ostrově můžeme prohlédnout dodnes. A v místě letiště se tu dnes pasou kozy.

Když nějaká palírna šlape od roku 1785, můžeme s důvěrou očekávat bohatou nabídku rumů, od těch obyčejných až po ročníkové klenoty. Na to si tady ale nehrají – v River Antoine dělají jen jeden rum. Ten má ovšem pořádnou tradici, protože první dávku vypálili v době, kdy Mozart začal psát Figarovu svatbu. A od té doby se na výrobním postupu nic nezměnilo.

Že se tady čas opravdu zastavil, zjistíme hned, jak do palírny dorazíme. Budova na první pohled připomíná spíše zubem času ohlodaný Točník nežli prosperující lihovar. Na jednom kraji uvidíme obrovské vodní kolo. To samo o sobě dělá z této palírny unikát, protože bylo nainstalováno v době, kdy se celý ostrov dostal do britských rukou. Kolo ke svému rozpohybování potřebuje pořádný vodní proud, což je ovšem většinou problém, protože je kvůli tomu třeba na chvíli zahradit řeku. Tím se zastaví přívod vody do blízké vesnice, na což se zákon dívá celkem nevlídně. Proto se třtina drtí jen dvakrát denně, a to ještě po omezenou dobu.

Jedinou úlitbou pokroku je, že cukrovou třtinu už nepřiváží valník tažený párem volů, ale to je asi tak vše. Rezavé vozíky nyní tlačí pár svalnatých pracovníků. Z oblaku kouře, který zahaluje celou zříceninu/palírnu, se občas vynoří topič, který přikládá pod kotel prakticky všechno, co mu přijde pod ruku – od klacků z pralesa až po papírové krabice od bot. Vyhřívá tím soustavu velkých pánví, ve kterých surová šťáva postupně houstne. Přenos mezi pánvemi se dělá ručně něčím, co mimořádně připomíná starý dobrý „šoufek“. Když šťáva získá požadovanou hustotu, přenese se do devíti fermentačních tanků.

Ani tanky nezáří novotou. Všechno funguje na otevřený systém a na nějaké vypěstované kvasinky považované za firemní poklad si tady nehrají. Co do tanků napadá ze vzduchu, to pracuje. Pálí se neustále, 365 dní v roce. Samotné kvašení trvá osm dní. Když je všechno tak akorát a obsah alkoholu se začne pohybovat kolem 14 %, tekutinu ručně přenesou zase o kus dál a začnou destilovat. Žádná mechanizace, žádné pumpy, prostě ruční práce a trocha gravitace.

Potom už to jde jednoduše – z chladiče to samospádem steče do tanku ve sklepě, odkud tekutinu přetáhne ruční pumpa do plastických chladicích nádob (stejných jako používají dělníci na stavbě). Poté nastoupí dvě dámy, které plní láhve rovnou z kohoutku.  Žádné hraní s požadovaným obsahem alkoholu nečekejte. Jak se to zrovna povede, tak to jde do prodeje. Proto se také mluví o tom, že na láhvi napsaná procenta jsou údajem značně přibližným. Většinou se udává 75 %, ale někdy i 79 %. Pro turisty, kteří si tak silnou lihovinu nemohou vzít do letadla, existuje ještě naředěná 69% verze. Koneckonců na letišti narazíte na ceduli upozorňující na zákaz tohoto rumu v zavazadlech doslova na každém kroku.

Po prohlídce následuje ochutnávka. Kolik toho zvládneme, je na nás. Na vratký stolek nám průvodce šoupne pár láhví a skleniček a pak diskrétně zmizí. Po prvním doušku je jasné, odkud kdysi vznikl název ohnivá voda. Začali jsme se záhy obávat, aby někdo v okolí neškrtl sirkou. Po chvíli si ale zvykneme jak na chuť, tak na to, že se pohybujeme v soukromém obláčku vůně z cukrové třtiny. Přece jenom je to čistý agricol. Ačkoli palírna pracuje doslova 24 hodin denně, je produkce minimální. A co se vyrobí, to se na ostrově bez problémů vypije. Návštěva Grenady se tak díky této palírně stává opravdu unikátním zážitkem.

Václav Větvička, 16. 05. 2019