Růže mezi trním – Tom Collins

Drinks

cocktails drinkologie drinks historie Tom Collins

Zmatek nad zmatek. I tak se dá vyjádřit postoj, který lze vůči tomuto klasickému koktejlu zaujmout. Pojí se k němu totiž nespočet přídomků, z nichž zřejmě za nejvhodnější můžeme považovat prohlášení, že tento nejdelší mezi dlouhými je ve své podstatě rodinný typ. Takové Volvo mezi koktejly – bezpečný, osvěžující a prostě okouzlující. Jak už tomu ale v rodinách bývá, skutečnost není vždy zcela růžová a vztahy jsou nadmíru spletité. Jaký je tedy příběh koktejlu, který v knize The Fine Art of Mixing Drinks označil David A. Embury za obyčejnou limonádu zalitou ginem či jiným alkoholem?

Víceméně lze říct, že na počátku stáli dva bratři – John a Tom. V mnohém si byli podobní, až by jeden prohlásil, že vypadali na chlup stejně. Opak je však pravdou, neboť jeden byl založením Holanďan, zatímco druhému kolovala v žilách anglická krev. Asi tak nějak by mohlo začínat alegorické vyprávění o celé rodině koktejlů známé pod jménem Collins. Reálná historie se ovšem zdá poněkud fádnější. Ačkoli Douglas Ankrah ve své knize Shaken & Stirred uvádí, že „nikdo neví, kdo Mr. Collins byl a zda vůbec existoval,“ v pramenech se objevuje postava Johna Collinse, který působil na pozici vrchního číšníka v londýnském hotelu Limmer’s Old House na rohu Conduit Street a Hanover Square. Dnes se lokalizace tohoto podniku jeví jako nemožná; ulice a náměstí jsou od sebe vzdáleny natolik, že nároží nevytvářejí, čemuž pochopitelně mohlo být v minulosti jinak. Přesto při pátrání dojdeme ke zmínce o neobyčejnému hotelu, jehož kavárenský prostor patřil zejména v letech 1790 až 1817 mezi hojně navštěvovaná místa londýnských elit. Jeho popularita přetrvala bezmála do 30. let 19. století, kdy v něm svým ginovým punčem oslňoval právě jistý postarší, příjemný a vkusně oblečený chlapík s jiskrou v oku a jménem John Collins.

Alespoň takto jej proslavili ve svém veršovaném rukopise Charles a Frank Sheridanovi, vnuci slavného irského dramatika Richarda Brinsleyho Sheridana. Bohužel není lehké originální Collinsovu recepturu, kterou si vždy při kouření Frank Sheridan objednával, dohledat a je možné, že se ani nedochovala. Nutno ostatně podotknout, že mezi svými současníky Collins nepatřil ke kdovíjak nápaditým barmanům, když přišlo na přípravu míšených nápojů. V případě ginového punče tudíž snad ani nepředčil jiné, nicméně jeho vystupování a servis byly pravděpodobně tím nezapomenutelným aspektem na cestě za slávou. Důkazem budiž osobnost potenciálního vynálezce či minimálně autora soudobé receptury ginového punče z londýnského Garrick Clubu, v níž se spojil gin s citronovou šťávou, maraschinem a chlazenou sodovkou. Tím autorem byl hrubý a panovačný Američan Stephen Price, kterému se prý nedostávalo dobrým způsobům, ale ani žádného věhlasu za reálnou inovaci.

Teorie historika Davida Wondriche, že Tom Collins vznikl evolucí ginového punče, se tedy zdá více než uvěřitelná, ovšem kde se vzal Tom, když prozatím mluvíme o Johnovi? V srpnu 1891 napsal britský lékař sir Morell Mackenzie článek do vlivného časopisu Fortnightly Review. Tvrdil v něm, že koktejl Tom Collins vznikl v Anglii a jeho tvůrcem je John Collins, přičemž jméno drinku se změnilo s odkazem na použití anglického ginu Old Tom. Takřka okamžitě zhatil jeho úsilí britský týdeník Punch, když poukázal na to, že původní název zněl Jim Collins. Dodnes zůstává tato dvojice předmětem pří; odborníci se hádají, zda první verze koktejlu obsahovala holandský gin, a šlo-li tak o Johna Collinse, nebo naopak jestli byla s ginem Old Tom, který z původního punče učinil Toma Collinse. Ať tomu bylo jakkoliv, nejpozději v 60. letech 19. století už pronikal Collins jakožto typ drinku do Spojených států, kde se poměrně záhy stal letním nápojem číslo jedna.

Počátkem 70. let narůstají zmínky o koktejlu Tom Collins. Značný vliv na to má hašteřivá povaha obyvatel New Yorku a neutuchající pozornost tisku. To vše díky stejnojmenné imaginární postavě hlučného a vtíravého násosky, který se v roce 1874 stal takřka hitem. Celý vtip spočíval v jednoduché škodolibosti: v baru stačilo namluvit člověku vedle vás, že tam byl jakýsi Tom Collins, který jej nestydatě pomlouval, ale že již odešel a vyrazil asi směrem k dalšímu baru na konci ulice. Člověk, jehož čest měla být pošpiněna, pak většinou ihned odešel dotyčného hledat a když se následně v domnělém baru vyptával na Toma Collinse, místo odpovědi se před ním objevil koktejl. Tento městský mýtus zpočátku dost přiživovaly různé noviny, které jej braly velmi vážně, avšak jakmile se rozkřiklo, že jde o pouhý šprým, zčistajasna změnily svou rétoriku. V roce 1876 se tak dostal Tom Collins do druhého vydání knihy Jerryho Thomase, kde byla kromě doporučení rychlé konzumace nápoje (tzv. dokud perlí) uvedena i možná obměna ginu za whiskey či brandy. Popularita koktejlu dosáhla během příštího desetiletí takové úrovně, že si dokonce tento drink díky svému nadměrnému množství vysloužil v roce 1884 vlastní typ skla, jehož objem se zpravidla pohybuje od 30 do 42 centilitrů.

Tom Collins – receptura podle IBA

4,5 cl ginu Old Tom
1,5 cl cukrového sirupu
3 cl čerstvé citronové šťávy
6 cl sody

Všechny ingredience nadávkujeme přímo do sklenice typu highball naplněné ledem. Jemně promícháme. Ozdobíme plátkem citronu a třešní maraschino. Přidáme střik Angostura bitters.

Moderní variace

V obecné rovině lze říct, že s každou existující bází se rodina rozšiřuje, a tak se můžeme seznámit s dlouhou řadou jmen jako Mike Collins s irskou whiskey, Colonel Collins s bourbonem, Sandy Collins se skotskou whisky, Captain Collins s kanadskou whisky, Jack Collins s calvadosem nebo applejackem, Pierre Collins s koňakem či obyčejnou brandy, Ivan Collins s vodkou, Juan Collins s tequilou a limetkou místo citronu anebo Pedro Collins s bílým rumem, který lze bez pochyb označit za předchůdce mojita. Komplikovaným členem se však opět zdá být John Collins, který kvůli pozvolnému úpadku geneveru ve 20. století nahradil v receptuře London Dry Gin. S návratem holandského ginu se tudíž nově hovoří o koktejlu Dutch Collins. Tím ale rozmanitost rodiny rozhodně nekončí. Přidáním bezového likéru získáte Elderflower Collins. Pokud obohatíte základního Ivana Collinse o maliny, broskvové pyré a džus z guavy, rázem máte připravenou Miss Collins. Infuzujete-li vodku citronovou trávou, ocitne se před vámi Lemongrass Collins, případně si můžete vzít příklad z Tonyho Conigliara, který v koktejlu Tom Collins nahradil běžný simple sirup za sirup z fíkových listů. A takto bychom mohli pokračovat v dlouhé, zdánlivě nikdy nekončící sestavě bratranců a sestřenic, více či méně spřízněných se základním kruhem rodiny.

 

Tomáš Mozr, 28. 05. 2019